Prostě jsem se rozhodla! Tečka.

Právě jsem dokončila rozhovor se svojí matkou. Pravdou je, že jsem přišla naštvaná z práce. K tomu se přidalo neumyté nádobí v myčce ( i v reklamě vědí, že když se nerozpustí celá tableta, tak nádobí nebude čistoskvoucí...), špinavá podlaha od mokrých bačkor a neustálé ťukání do zdi u sousedů-

Nebudu to prodlužovat. Nebylo se mnou kloudné slovo. I přítel to pochopil a raděj se na chvíli vypařil.

Pofackovala jsem, co bylo nutě potřeba a sedla si na gauč, že vyrelaxuji. V tom volá máma.

První slova, co vypustí jsou: "Ty taky žiješ?" .. Zvedla jsem ti telefon, tak asi jo. Tuhle větu miluju. U nás v rodině není zvykem si volat nějak často. Stačí tak jednou za 14 dnů, na střídačku. Ovšem vždy, když volá máma, tak musí vypustit tuto super větu. 

Na rovinu, jestli jsem začala relaxovat, tak tohle mě zase rychle vrátilo do stavu "potřebuješ něco, grrr!?!". Při rozhovoru jsem nevypustila mnoho slov navíc, čehož si samozřejmě všimla a proto telefonát naštěstí netrval příliš dlouho. Co jsme ale řešily. Babička má narozky, tak kdy přijedeme. Oznámila jsem, že přijedu sama. Ticho. "Děje se u Vás něco?" "Ne, takhle jsme se dohodli." Ticho. "Babička by byla ráda, kdybyste přijeli oba." "To chápu, ale...."  Jaj, to jsem si sama šlápla do vosího hnízda.

Co tím vším chci říct. Proč je člověk nucen stále svá rozhodnutí vysvětlovat, komentovat a především obhajovat?!

Si snad už ani nepamatuji, kdy se mi např. doma (nemyslím jen rodiče, ale i známé apod.) stalo, že mé rozhodnutí bylo bez jakýchkoliv otázek přijato. Někdo může namítat, že na druhou stranu se dá takto cvičit argumentace. To jistě. Do pracovního života se rozhodně hodí být schopen svá rozhodnutí správně okomentovat a protlačit bez velkých námitek a dotazů z okolí. Ale musí to dělat pokaždé i doma, mezi svými? Plus si přiznejme, že někdy se ani pravda říci nedá, proč se tak člověk rozhodl, o to je pro mě horší si vymýšlet "dobré" důvody, proč to tak chci a ne jinak.

Z celého vyplývá, že budu muset zapracovat (hodně zapracovat) na asertivním chování. Neboť jedním z asertivního práva říká: mám právo neposkytovat žádné výmluvy, ani omluvy vysvětlující moje chování.

Máte někdo zkušenosti s nějakou zajímavou a především poučnou knihou či CD/DVD, která Vám pomohla v sobě najít do jisté míry sobce, ale především silnějšího a plnohodnotnějšího člověka? Pokud máte někdo dobrou zkušenost s něčím nebo někým, šup sem s tipy! Budu móóóc ráda :-)

A to je konec, jsem se rozhodla! :-) 

Čecháčkovství

Pokud člověk nevytáhne paty z republiky, maximálně zajede na Slovensko, tak asi moc rozdílů mezi naším národem a Slováky neuvidí nebo si neuvědomí.

Jako menší jsem byla párkrát v Německu a pamatuji si, že už v té době ( a to mě mohlo být něco kolem dvanácti) mě dost zaujal klid a pohoda tamních lidí. Němci teda nepatří mezi příliš vřelé vůči cizincům, to fakt ne. Dojem ale na mě udělal nákup v obchoďáku, kdy babka si povídala s pokladní, za nimi fronta a všichni byli v klídku.  Jenom já jsem byla nervózní a naštvaná, jak si můžou žvatlat, když lidi za nimi čekají ve frontě s košíkama v ruce. U nás by už rozhodně někdo řval, ať pohnou, nebo by z fronty odešel minimálně s pár pronesenými sprostými slovy.

U nás každý někam pospíchá a je mu jedno, jestli ve svém spěchu někoho srazí k zemi nebo ne.

Zatím největší překvapení mě čekalo v USA. Představte si následující situace a srovnání, jak bych to viděla u nás.

A) Situace v USA.

Sedíte v autě. Máte červenou a řidič ani spolujezdec moc netuší, kam jet (rovně, doleva, doprava...), ruzné se natahují ze sedadla a ukazují prsty. Najednou si všimnete, že jakýsi týpek v autě vedle vás, se sluchátky v uších, vám ukazuje cestu (bylo mu jasný kam jedem, jako 99% ostatních turistů - vrátit auto). No to je u nás něco nepředstavitelného. 

Stejná situace u nás.

Turisti sedí v autě a každý ukazuje prstem, kam asi jet. Čech ve vedlejším autě si buď nevšímá (všímá, ale dělá, ajko by tam nebyl) a nebo se usmíváúvysmívá a říká si, jestli trefí tu správnou cestu...

B) Situace v USA.

Koupíte si týdenní jízdenku na metro. Je to taková kartička. Tou projedete tzv. žehličkou u vstupu a projdete turniketem do prostor metra. Jednomu známému to nešlo. Špatná technika, ale i to se může stát. Začala se za ním tvořit fronta. Někoho pustil, pak to šel zas zkusit. Všichni jsme už na něj pokřikovali, jak to má a nemá dělat, nervozita stoupala. A pak jeden Amík vzal jeho kartičku, projel žehličkou a postrčil ho turniketem ( a samozřejmě vrátil kartičku). Žádný stres, žádné nadávky, žádné násilí.

Stejná situace u nás.

Potkáte turisty u turniketu, kteří nemůžou už nějakou chvíli projít. Co se stane. Strašně uspěchanej Čech ho v naprosté naštvanosti a nervozitě zkopne ke straně a nejlépe ho umačká někde v koutku, aby nezacláněl. Nebo mu někdo vezme kartu z ruky a už ji nevrátí.

C) Situace v USA.

Vejdete do obchodu. Obsluha Vás hned pozdraví a usmívá se. Zeptá se, jak se máte. Pokud máte problém nebo něco hledáte, jsou Vám k dispozici, popř. vás požádají a chvíli času a omluví se, že se vám nemůžou hned věnovat.

Stejná situace u nás.

Vejdete do obchodu. Nikdo vás nepozdraví, nikdo k vám téměř nezvedne oči od počítače nebo novin. Nikdo vám nevěnuje pozornost a pokračuje v rozhovoru s kolegyní/kolegou. Pokud požádáte o pomoc, je vám jasně dáno pohledem a tónem najevo, že otravujete.

Možná, že jsou Amíci pokrytci, ale minimálně první dobrý dojem na turistu udělat umí. My umíme akorát tak odradit...A to je opravdu velká škoda!

Co tedy na konec popřát?!

Buďme k sobě i okolí trochu milejší!