Prý roste hodně hub :-)

Byla půlka září a všichni všude vykřikovali, co je hub.

A já miluju houbaření, miluju houby smažené, vařené, prostě na všechny možné způsoby.

Můj drahý zrovna houbaření nijak neholduje, využila jsem tedy příležitosti, kdy nebyl o víkendu doma a domluvila se s kolegyní, že vyrazíme spolu do lesa.

Vyšlo nám to ovšem až na neděli. Na druhou stranu tolik zpráv o tom, kolik těch hub je a co už prošlo lidí lesem nás neuvedlo v rozpaky a neděli jsme zhodnotily jako dobrý den na houbaření.

Ještě v sobotu jsem viděla reportáž, jak se někteří dokonce houbařením živí, teda spíše přivydělávají. Reportáž mě naplnila radostí a velkými plány, co všechno uvařím, dám do mrazáku apod.

Ještě ráno jsem se rozmýšlela nad velikostí koše. Nakonec jsem čapla ten největší, asi tak na 10 litrů.

Po deváté jsem vyzvedla kolegyni. Jeli jsme dle doporučení nějak směrem k Berounu/Loděnici. Při vstupu do lesa jsme se rozdělily, abychom si nesbíraly houby pod nose. To se rozumí.

Asi tak po 20 minutách jsem uviděla první houbu. Ovšem nebyla jedlá. To mě trochu vyděsilo, ale nenechala jsem se příliš rozhodit. Šly jsme dál. Po dalších asi 20 minutách jsem našla 3 malé podoubáky. To už jsem vyděšená lehce byla.

Po hodně a půl přibylo dalších 6 podoubáků a tím jsem, vážení, skončila. Kolegyně našla ještě míň. Dokonce se nám podařilo se i ztratit. Naháněly jsme se přes mobil po lese. To bylo asi jediné "dobrodružství". Po 2,5 hodinách jsme to naprosto vzdaly. Potkaly jsme krásné muchomůrku a to bylo asi tak všechno.

V pondělí mě naštval kolega, který prý byl taky na houbách, na Vysočině a přinesli plné koše.

Co z toho plyne, houbaření kolem Prahy se opozdilcům nevyplácí.

Z těch pár houbiček jsem udělala bramboračku, kde bylo víc brambor a tím jsem letos s houbama skončila. Škoda. Dala bych si kulajdu, pěkně houbovou.

MŇAM!