Já a espédéčka

Pocházím z kraje, kde je samá rovinka, kopec široko-daleko žádný. Jízdní kolo bylo tedy poměrně pohodlným a rychlým dopravním prostředkem po městě, zvlášť když nemáte řidičák nebo chcete ušetřit za jízdenku. Takový byl tedy můj vztah k bicyklu.

Pak jsem poznala svou druhou polovičku, jeho kamarády a především jejich společnou lásku k cyklistice. Při studiích jsem párkrát vyrazila s kamarádkami na spinning, ale spíš to pro mě byl trest než potěšení. A najednou jsem seděla na horském kole, na nohách jsem měla boty s „kuframa“, místo normálních šlapek SPD a na trase samý kopec, kořeny, kameny, srázy…Ne, nebyl to sen, ale skutečnost.

Začátky byly krušný, co mám povídat. I když jsem měla SPD povolený, co to šlo, stejně se mi těžce nohy vycvakávaly. A když přišel pád, v 99% jsem nikdy nestihla nohy vycvaknout včas. Naštěstí jsem obvykle padala v minimální rychlosti, většinou jsem už stála na místě. Přesto strach zůstal a zůstává.

Přijala jsem tedy na svou ochranu „ženský“ styl jízdy. Pánové mě za to nemají rádi, protože se prý nikdy tímto stylem nenaučím jezdit s SPD. Ale já mám ráda hlavně sebe a riskovat se mi nechce. Proto mám vždy, když se necítím v bezpečí, jednu nohu vycvaklou. Je to možná srabáctví, ale závodník ze mě nikdy nebude.

Ač jsem kolo nikdy nemilovala, začínám mu pomalu přicházet na chuť. Faktem je, že se člověk díky němu dostane na spoustu zajímavých míst. Může si dát po cestě i pivko (když nejede po silnici), naložit kolo do vlaku, když už nemůže a v partě je to super zážitek J

Takže cyklistům ZDAR! 

Zrcadlo jako motivace

Všichni to asi známe, s novým rokem přišlo i předsevzetí v podobě „budu cvičit aspoň 3x denně“. Jenže pak přišla jedna výmluva, druhá výmluva a spousty dalších výmluv, proč zrovna dneska nepůjdu běhat, posilovat…

Je únor a se svou drahou/druhou polovičkou jsme si už museli říct – A ZAČÍNÁME! Mám štěstí, že na sportování a hecování nejsem sama. Jenže jsem zjistila, že slabá vůle je na obou stranách. Můj drahý je ranní ptáče, proto preferuje chození do posilovny ráno. Jenže já mám ráno kóma. Jsem spíš večerní živel, dostat mě v 6:30 z postele je opravdu nadlidský výkon. Od února se snažíme, oba, a docela nám ranní cvičení vychází J

Problém je, že nezačínáme takto prvně. Z vlastní zkušenosti můžu vyprávět. Sporty mám ráda, nejsem nešikovná, mám za sebou různé sportovní zážitky…Ale nikdy jsem u ničeho dlouho nevydržela. Jednou se mi podařilo se vybičovat k běhání 5x denně asi po 3-4 měsíce. Přiznám se, že od nucení každé ráno jsem se dostala k chuti po ránu (píšu ránu, ale myslím dopoledne) běhat. Bylo to při studiu, před státnicemi. Ten pocit, že se na běh těším, mi sice v hlavě zůstal, ale návyk se bohužel až do dnešní doby neuchoval. A tak jsem se opět dostala do stádia, kdy se mi strašně nechce, druhý den mě všechno bolí, a proto se mi chce ještě míň. 

A co mě „nutí“ několikrát týdně opustit vyhřátou postel o hodinu dřív nebo večerní gaučink se dvojkou dobrého vínka? Asi jen to zrcadlo v šatníku a problém se zapínáním většiny kalhot a sukní ze šatníku. 

Stačí to ale???

Cesta ke štěstí = nutit se nebýt lenivý

Nedávno jsem v časopise pro ženy objevila článek s názvem „Hledáme recept na štěstí“. Už nadpis mě moc zaujal. Ne snad proto, že bych se cítila nešťastná, ale každý nový nápad, jak své štěstí zvýšit, si ráda přečtu nebo vyslechnu J

Článek se točil kolem knihy s názvem „Projekt štěstí“. Autorkou je Gretchen Rubin. Na netu jsem našla pár blogů, kde o této knize lidé píší a vypadá to nadějně. Bohužel v knihkupectvích je v tuto chvíli nedostupná, jedině jako elektronická verze. Což by asi taky šlo. Čtečku sice mám, ale stejně si radši vezmu do ruky pravou knihu s její vůní, ale i mnohdy hmotností J

Nejen z článku v časopise, ale i blogů jsem alespoň chytila, co je základní myšlenkou knihy. Již název projekt napovídá – autorka si dává na každý měsíc nová „předsevzetí“. Vytváří si plány, co by měla udělat, aby se cítila šťastnější. Šlo například o pravidelné cvičení, úklid, chození dřív spát, vyřízení něčeho nepříjemného apod. Ruku na srdce, takových úkolů bych sama pro sebe měla nespočet. Ke cvičení se musím opravdu nutit, jen tak s láskou si zaběhat nebo zaposilovat opravdu nejdu. To samé je s úklidem. Vím, že musím (přece nejsem prase), ale nechce se mi tááák moc, že to někdy o pár dní posunu a pak jsem akorát víc naštvaná, jak jsem líná. A tohle platí tak nějak o všem. Ale když se mi povede splnit úkol, jsem konečně v cíli, přiznávám, že jsem ráda, cítím se dobře a můžu mnohdy říct, že jsem opravdu šťastnější.

Je tedy receptem na štěstí umění se donunit k činu? Zjednodušeně řečenu, nebýt líný? V mém případě to bude tvořit velkou část receptu. Důležité ale je, abych se nutila do něčeho, co chci já sama (ale pozor, toto není polemika nad výchovou). Jde do jisté míry o nucení, ale do věcí, které vlastně chceme, víme, že nám můžou pomoci, nebo alespoň ulehčit a hlavně tušíme, že z nich budeme mít radost. 

Proto jsem se nyní rozhodla k nucení se do "pravidelného" cvičení (kombinace běhání a posilování). Bohužel se mi nepovedlo si stanovit přesný týdenní plán. Samotné se mi nikdy nechce, zatím nemám tak silnou vůli, že bych si šla sama zaběhat, proto plánuji se "svou druhou polovičkou". Má to své klady i zápory. Ale v životě není nikdy nic černo-bílé a nějak se začít musí J

Doufám, že mi ten zápal vydrží dlouho. Úplně nejlepší by bylo, kdyby se mi zprvu z nucení stal postupně zvyk s příchutí nadšení. Od nucení se dostat k nutkání (resp. potřebě si jít zaběhat...). Zatím se mi to nikdy nepovedlo, ale zatím nechci říkat NIKDY!

Všem přeji hodně úspěchu při nucení se v podstatě ke štěstí a doufám, že nakonec budete všichni sami se sebou šťastní. Nic není zadarmo a bez práce nejsou koláče.... J