Všichni to asi známe, s novým rokem přišlo i
předsevzetí v podobě „budu cvičit aspoň 3x denně“. Jenže pak přišla jedna
výmluva, druhá výmluva a spousty dalších výmluv, proč zrovna dneska nepůjdu
běhat, posilovat…
Je únor a se svou drahou/druhou polovičkou jsme si už museli
říct – A ZAČÍNÁME! Mám štěstí, že na sportování a hecování nejsem sama. Jenže
jsem zjistila, že slabá vůle je na obou stranách. Můj drahý je ranní ptáče,
proto preferuje chození do posilovny ráno. Jenže já mám ráno kóma. Jsem spíš večerní
živel, dostat mě v 6:30 z postele je opravdu nadlidský výkon. Od
února se snažíme, oba, a docela nám ranní cvičení vychází J
Problém je, že nezačínáme takto prvně. Z vlastní zkušenosti
můžu vyprávět. Sporty mám ráda, nejsem nešikovná, mám za sebou různé sportovní
zážitky…Ale nikdy jsem u ničeho dlouho nevydržela. Jednou se mi podařilo se
vybičovat k běhání 5x denně asi po 3-4 měsíce. Přiznám se, že od nucení každé
ráno jsem se dostala k chuti po ránu (píšu ránu, ale myslím dopoledne)
běhat. Bylo to při studiu, před státnicemi. Ten pocit, že se na běh těším, mi
sice v hlavě zůstal, ale návyk se bohužel až do dnešní doby neuchoval. A
tak jsem se opět dostala do stádia, kdy se mi strašně nechce, druhý den mě
všechno bolí, a proto se mi chce ještě míň.
A co mě „nutí“ několikrát týdně
opustit vyhřátou postel o hodinu dřív nebo večerní gaučink se dvojkou dobrého
vínka? Asi jen to zrcadlo v šatníku a problém se zapínáním většiny kalhot a
sukní ze šatníku.
Stačí to ale???
Žádné komentáře:
Okomentovat