Pocházím z kraje, kde je samá rovinka, kopec
široko-daleko žádný. Jízdní kolo bylo tedy poměrně pohodlným a rychlým dopravním
prostředkem po městě, zvlášť když nemáte řidičák nebo chcete ušetřit za
jízdenku. Takový byl tedy můj vztah k bicyklu.
Pak jsem poznala svou druhou polovičku, jeho kamarády a
především jejich společnou lásku k cyklistice. Při studiích jsem párkrát
vyrazila s kamarádkami na spinning, ale spíš to pro mě byl trest než
potěšení. A najednou jsem seděla na horském kole, na nohách jsem měla boty s „kuframa“,
místo normálních šlapek SPD a na trase samý kopec, kořeny, kameny, srázy…Ne,
nebyl to sen, ale skutečnost.
Začátky byly krušný, co mám povídat. I když jsem měla SPD
povolený, co to šlo, stejně se mi těžce nohy vycvakávaly. A když přišel pád, v 99%
jsem nikdy nestihla nohy vycvaknout včas. Naštěstí jsem obvykle padala v minimální
rychlosti, většinou jsem už stála na místě. Přesto strach zůstal a zůstává.
Přijala jsem tedy na svou ochranu „ženský“ styl jízdy. Pánové mě za to nemají
rádi, protože se prý nikdy tímto stylem nenaučím jezdit s SPD. Ale já mám
ráda hlavně sebe a riskovat se mi nechce. Proto mám vždy, když se necítím v bezpečí,
jednu nohu vycvaklou. Je to možná srabáctví, ale závodník ze mě nikdy nebude.
Ač jsem kolo nikdy nemilovala, začínám mu pomalu přicházet
na chuť. Faktem je, že se člověk díky němu dostane na spoustu zajímavých míst.
Může si dát po cestě i pivko (když nejede po silnici), naložit kolo do vlaku,
když už nemůže a v partě je to super zážitek J
Takže cyklistům ZDAR!
Žádné komentáře:
Okomentovat