Cesta ke štěstí = nutit se nebýt lenivý

Nedávno jsem v časopise pro ženy objevila článek s názvem „Hledáme recept na štěstí“. Už nadpis mě moc zaujal. Ne snad proto, že bych se cítila nešťastná, ale každý nový nápad, jak své štěstí zvýšit, si ráda přečtu nebo vyslechnu J

Článek se točil kolem knihy s názvem „Projekt štěstí“. Autorkou je Gretchen Rubin. Na netu jsem našla pár blogů, kde o této knize lidé píší a vypadá to nadějně. Bohužel v knihkupectvích je v tuto chvíli nedostupná, jedině jako elektronická verze. Což by asi taky šlo. Čtečku sice mám, ale stejně si radši vezmu do ruky pravou knihu s její vůní, ale i mnohdy hmotností J

Nejen z článku v časopise, ale i blogů jsem alespoň chytila, co je základní myšlenkou knihy. Již název projekt napovídá – autorka si dává na každý měsíc nová „předsevzetí“. Vytváří si plány, co by měla udělat, aby se cítila šťastnější. Šlo například o pravidelné cvičení, úklid, chození dřív spát, vyřízení něčeho nepříjemného apod. Ruku na srdce, takových úkolů bych sama pro sebe měla nespočet. Ke cvičení se musím opravdu nutit, jen tak s láskou si zaběhat nebo zaposilovat opravdu nejdu. To samé je s úklidem. Vím, že musím (přece nejsem prase), ale nechce se mi tááák moc, že to někdy o pár dní posunu a pak jsem akorát víc naštvaná, jak jsem líná. A tohle platí tak nějak o všem. Ale když se mi povede splnit úkol, jsem konečně v cíli, přiznávám, že jsem ráda, cítím se dobře a můžu mnohdy říct, že jsem opravdu šťastnější.

Je tedy receptem na štěstí umění se donunit k činu? Zjednodušeně řečenu, nebýt líný? V mém případě to bude tvořit velkou část receptu. Důležité ale je, abych se nutila do něčeho, co chci já sama (ale pozor, toto není polemika nad výchovou). Jde do jisté míry o nucení, ale do věcí, které vlastně chceme, víme, že nám můžou pomoci, nebo alespoň ulehčit a hlavně tušíme, že z nich budeme mít radost. 

Proto jsem se nyní rozhodla k nucení se do "pravidelného" cvičení (kombinace běhání a posilování). Bohužel se mi nepovedlo si stanovit přesný týdenní plán. Samotné se mi nikdy nechce, zatím nemám tak silnou vůli, že bych si šla sama zaběhat, proto plánuji se "svou druhou polovičkou". Má to své klady i zápory. Ale v životě není nikdy nic černo-bílé a nějak se začít musí J

Doufám, že mi ten zápal vydrží dlouho. Úplně nejlepší by bylo, kdyby se mi zprvu z nucení stal postupně zvyk s příchutí nadšení. Od nucení se dostat k nutkání (resp. potřebě si jít zaběhat...). Zatím se mi to nikdy nepovedlo, ale zatím nechci říkat NIKDY!

Všem přeji hodně úspěchu při nucení se v podstatě ke štěstí a doufám, že nakonec budete všichni sami se sebou šťastní. Nic není zadarmo a bez práce nejsou koláče.... J