I přes příchozí zimní měsíce se golfu nevyhnu. Téměř do
konce roku bylo možné hrát na některých hřištích, maximálně byla o něco málo
zkrácená. Odpaliště byla taktéž otevřena. A pokud byl člověk velký zmrzlík, k dispozici
byla a jsou indoorová odpaliště nebo simulátor.
Doufala jsem, že se zvětšujícím se pupíkem, budu
z golfu omluvená. Ale bohužel moje bývalá kolegyně byla zlým příkladem,
neboť chodila hrát turnaje ještě v osmém měsíci. Dobře, uznávám, že mi
z toho pohybu nic nebolí, hrášek taky nekope v záchvatu
nelibosti…můžu tedy nadále bouchat do míčků bez jakýchkoliv problémů. Škoda J.
Co mě ale nebaví, je simulátor. Přátelé jsou ohromeni, já
jsem znechucena. Jedná se o hru do plátna, kdy jste vy a míček snímán nějakými
čidly. Nebo jenom vy, resp. vaše pohyby, těžko říct. Bohužel ne vždy čidlo
zachytí úder a proto především příhry musíte x-krát opakovat (nakonec vám to
vezme tu nejhorší příhru, výjimečně to je naopak). Taktéž si musíte dávat pozor
na zkušební úder, který je nutné provádět mimo vytyčený prostor pro hru, jinak
je to bráno jako úder a virtuální míček prostě někam letí. A největší kámen
úrazu – pro mě - je puttování.
Na obrazovce máte napsáno, že jste od důlku např. 12 metrů.
Jenže k plátnu to máte tak 4m a projektor vytváří nějakou snahu o hloubku
(tedy vzdálenost do jamky). Copak já si umím představit 12 metrů?! Jak mám asi
odhadnout rychlost odpalu, když v podstatě nemám ponětí, jak to je daleko.
Ne, představivost na délky fakt nemám. Nejsem chlap. Navíc téměř nikdy se
nejedná o rovný povrch. Projektor sice vykreslí mřížku, kde běhají (stoupají,
klesají) kuličky, které ukazují zakřivení povrchu, ale mě to taky moc nepomáhá.
Proto, jestli se mi daří sem tam odpaly a dostanu se poměrně rychle na green,
tak puttování je pro mě noční můrou.
Taky začínám být toho dojmu, že si hrou na simulátoru značně kazím hru jako takovou. Poslední dobou se mi nedaří ani obyčejné
odpaly. Pokud bych byla na trávě, létaly by řízky všude okolo mě. Chipy už také
nemám, jaké bývaly a o puttování jsem už mluvila.
Jistě se najde mnoho přívrženců, jako je můj přítel
například, kteří v tom vidí alespoň možnost si jít „zapinkat“, když je
venkovní hřiště zavřené. Mně se tato kratochvíle moc nezamlouvá. Podle mě to je
něco jako jezdit na lyžařském simulátoru a myslet si, že potom umím skvěle
lyžovat. Mám dojem, že i v tomto případě se ukazuje, že pánové jsou mnohem větší hračičky. Nebo aspoň neznám moc holek/žen, které by trávily hodiny
a hodiny hraním her na mobilu/tabletu/počítači/televizi.
Jednu pozitivní věc jsem ale na simulátoru našla. V místní restauraci mají úžasné zákusky, větrníky...mňamky. A na to mě v pohodě dostanou J.
Žádné komentáře:
Okomentovat