Hrášek nebo spíš žloutek

Podle mých propočtů na internetu bych měla být cca v šestém až sedmém týdnu. Počítá se od prvního dne poslední menstruace. Nechci zatím vyvádět a projíždět jeden web za druhým, proto zatím celkově o těhotenství mám znalosti nevelké a to si myslím, že mi naprosto stačí. Nač se stresovat dopředu. Stačilo mi vidět kolegyni, jak se od prvních týdnů do 4. měsíce stresovala, jestli nepotratí. Do něčeho podobného bych nerada sklouzla.

Jediné, co jsem nechtěla podcenit je výživa, proto jsem si nechala v lékárně poradit s vitamíny, které pravidelně užívám. 

Bohužel můj drahý má starší sestru již se 2 dětmi, proto má na můj vkus a moc informací. Kdyby záleželo na něm, tak nemůžu nic. Z kofeinové kávy jsem musela přejít na bezkofeinovou, nedostanu ani kapku alkoholu (ani střik nestřikovatější), nesmím nic těžkého zvedat (i když to těžké není), byl by nejradši, kdybych už nechodila ani plavat, cvičit nic. Jedinou výhodu to sem tam má. Že mám večeři mnohdy až na gauč :-)

Dneska jsem byla na svém prvním ultrazvuku (v těhotenství), abych se na ten svůj hrášek teda podívala. Přiznávám, byla jsem trochu ve stresu, dokonce se mi nepovedlo ani pořádně zaparkovat auto do řady, tak jsem se na to po x-tém pokusu vyprdla. Doktorka mi pogratulovala a zeptala se, jestli mám nějaké potíže jako např. zvracení. Odvětila jsem, že tím "zatím" netrpím. A šly jsme na lehátko. Jenže na obrazovce ultrazvuku byla vidět jen černá tečka se 2 "očičkama". Jedno očičko byl žloutek, to si pamatuju, zbytek mi unikl. Živý hrášek tam vidět ještě nebyl. Dle průměru jsem tedy teprve v 5. týdnu. To znamená, že mě ty "lepší" věci teprve čekají, jako např. mdloby, zvracení apod. Doufám, že na to moc citlivá nebudu, ale se uvidí.

Na další kontrolu jdeme až za 2 týdny, abychom se podívaly, jak rosteš, hrášku. To už si nechám udělat obrázek :-)

Konečně jsem se odhodlala zavolat mému budoucímu a nyní již minulému novému šéfovi, že se hrad zbořil a bohužel k 1.1. nenastoupím. Ač si myslím, že jsem se s hráškem z velké části smířila, stejně jsem u telefonátu cítila jistou hořkost. Zvlášť když mi můj budoucně-minulý šéf gratuloval a přitom i litoval. Moc jsem si přála dostat novou pracovní příležitost, zase se nějak posunout... Vše je pryč. A dle dnešního rozhovoru s dosavadním zaměstnavatelem se změny, resp. posunu tady taky nedočkám. Sice se ode mě očekává, že práci, kterou bych "jednou" mohla dostat, budu vykonávat už teď, ale jestli mi bude oficiálně dána, to se uvidí až za půl roku. Navíc mi to bylo podáno tak, že mám být vlastně ráda. Takže pěkně děkuju...

V nějakém jistě úžasném časopisu jsem četla, že ženy v těhotenství a posléze na mateřské obvykle zjistí (a asi i v sobě najdou onu sílu) v čem by chtěly/mohly/měly podnikat a pustí se do toho. Přemýšlím o tom už opravdu dlouho. Bohužel jsem zatím nezjistila, do čeho přesně se pustím...

Proto, hrášku, doufám, že spolu na to přijdem :-)

Prý roste hodně hub :-)

Byla půlka září a všichni všude vykřikovali, co je hub.

A já miluju houbaření, miluju houby smažené, vařené, prostě na všechny možné způsoby.

Můj drahý zrovna houbaření nijak neholduje, využila jsem tedy příležitosti, kdy nebyl o víkendu doma a domluvila se s kolegyní, že vyrazíme spolu do lesa.

Vyšlo nám to ovšem až na neděli. Na druhou stranu tolik zpráv o tom, kolik těch hub je a co už prošlo lidí lesem nás neuvedlo v rozpaky a neděli jsme zhodnotily jako dobrý den na houbaření.

Ještě v sobotu jsem viděla reportáž, jak se někteří dokonce houbařením živí, teda spíše přivydělávají. Reportáž mě naplnila radostí a velkými plány, co všechno uvařím, dám do mrazáku apod.

Ještě ráno jsem se rozmýšlela nad velikostí koše. Nakonec jsem čapla ten největší, asi tak na 10 litrů.

Po deváté jsem vyzvedla kolegyni. Jeli jsme dle doporučení nějak směrem k Berounu/Loděnici. Při vstupu do lesa jsme se rozdělily, abychom si nesbíraly houby pod nose. To se rozumí.

Asi tak po 20 minutách jsem uviděla první houbu. Ovšem nebyla jedlá. To mě trochu vyděsilo, ale nenechala jsem se příliš rozhodit. Šly jsme dál. Po dalších asi 20 minutách jsem našla 3 malé podoubáky. To už jsem vyděšená lehce byla.

Po hodně a půl přibylo dalších 6 podoubáků a tím jsem, vážení, skončila. Kolegyně našla ještě míň. Dokonce se nám podařilo se i ztratit. Naháněly jsme se přes mobil po lese. To bylo asi jediné "dobrodružství". Po 2,5 hodinách jsme to naprosto vzdaly. Potkaly jsme krásné muchomůrku a to bylo asi tak všechno.

V pondělí mě naštval kolega, který prý byl taky na houbách, na Vysočině a přinesli plné koše.

Co z toho plyne, houbaření kolem Prahy se opozdilcům nevyplácí.

Z těch pár houbiček jsem udělala bramboračku, kde bylo víc brambor a tím jsem letos s houbama skončila. Škoda. Dala bych si kulajdu, pěkně houbovou.

MŇAM!

Hrášek, co umí pěkně zaskočit

Asi před 5 měsíci jsem se s přítelem rozhodla, že vysadím prášky a necháme všemu volný průběh. Ve firmě, ve které jsem pracovala se těžko dal předpokládat nějaký postup a něco, co by mě zaujalo, jsem taktéž nenašla.V podstatě jsem se i začala těšit, že by s těhotenstvím začalo v mém životě něco nového. Podobně staré, teda mladé, kolegyně už buď porodily nebo taktéž byly těhotné, tak proč se k nim nepřidat...

Na konci prázdnin, kdy jsme odjížděli na delší  dovolenou se mi zcela náhodou ozvala HR z jedné firmy s nabídkou práce. Přiznám se, že mě zaujali, ale schůzka měla proběhnout až za další měsíc, po mém návratu. To jsem si říkala, že se klidně může stát, že si už někoho vyhlídnou. Nijak zvlášť jsem tedy o této možnosti nepřemýšlela.

Po mém návratu se opět ozvala a navrhla datum schůzky. Byla jsem nadšená nabídkou práce. Především tím, že by se mi splnil sen a konečně bych se přiblížila obchodu, spolupráci s lidmi a neseděla bych celé dny jen za kompem. Ač jsem ještě neměla vyhráno, už jsem partnerovi nastínila, že chci oddálit naše plánování rodiny minimálně o rok až dva. Ze začátku se mu to nelíbilo, ale co mu zbylo. Asi za 14 dní mi bylo sděleno, že jsem prošla výběrkem a rádi by se se mnou domluvili na možném nástupu. Samozřejmě padla i otázka ohledně plánování rodiny. Řekla jsem, že jsme o tom s partnerem mluvili a minimálně rok rozhodně počkáme. Navíc bych si sama uškodila, kdyby k tomu došlo dřív, protože smlouva je nejprve na rok, poté na neurčito. Během doby mezi pohovorem a vyjádřením jsem si i dělala test, pro jistotu. Těhotná jsem nebyla.

Jenže pak mi bylo ještě oznámeno, že se mnou chce mluvit ještě šéf šéfa, za týden. To mě docela vyděsilo, ale když něco chci, tak se nevdávám, přece :-). Přes víkend jsem trochu studovala profil firmy a připravovala se na různé dotazy, které by mohly přijít. Už jsem chtěla začít brát znova prášky, ale měla jsem týden zpoždění. To však nebylo nic nenormálního, proto jsem zpočátku z toho nedělala vědu. Kolem takového 6-tého dne zpoždění (5 dní před posledním kontrolním pohovorem) mě začala bolet prsa. To byla změna, na kterou jsem nikdy před měsíčkama netrpěla. O víkendu jsem to už nevydržel a ještě v neděli večer jsem si jela koupit 2 různé testy. Jeden jsem si udělala hned večer a k mému zděšení - byl pozitivní. Přiznám se, že se mi chtělo brečet. Celé měsíce nic a když jsem dostala šanci v nové práci, už jen čekala na nasazení prášků, tak se to celé totálně zvrtlo. V pondělí ráno jsem si pro jistotu udělala další 2 testy a vyšly opět pozitivně. Hned ráno jsem volala na gyndu, na kterou mě sestřička objednala za další týden. Přede mnou stálo rozhodnutí, co dělat s tou nabídkou. V úterý mě čeká pohovor. Přítel prohlásil, ať ještě nic neříkám, počkám na vyšetření a pak se uvidí. Asi má pravdu, ale přijde mi to vůči nim dost blbé, protože takto teoreticky ubírám čas na hledání náhrady.

Ač cítím, že to je naprosto špatně, je jen málo chvil, kdy svého těhotenství nelituji. Zatím si na tu myšlenku stále nemůžu zvyknout.

Takže teď mám v bříšku hrášek, který se vyvíjí (teda doufám). A mě (teda nejen mě) se mění život.

Jsem na Tebe, hrášku, zvědavá v pondělí na ultrazvuku! 

A neboj, stejně se na Tebe těším, jen jsi přišel nějak brzo ;-)

Prostě jsem se rozhodla! Tečka.

Právě jsem dokončila rozhovor se svojí matkou. Pravdou je, že jsem přišla naštvaná z práce. K tomu se přidalo neumyté nádobí v myčce ( i v reklamě vědí, že když se nerozpustí celá tableta, tak nádobí nebude čistoskvoucí...), špinavá podlaha od mokrých bačkor a neustálé ťukání do zdi u sousedů-

Nebudu to prodlužovat. Nebylo se mnou kloudné slovo. I přítel to pochopil a raděj se na chvíli vypařil.

Pofackovala jsem, co bylo nutě potřeba a sedla si na gauč, že vyrelaxuji. V tom volá máma.

První slova, co vypustí jsou: "Ty taky žiješ?" .. Zvedla jsem ti telefon, tak asi jo. Tuhle větu miluju. U nás v rodině není zvykem si volat nějak často. Stačí tak jednou za 14 dnů, na střídačku. Ovšem vždy, když volá máma, tak musí vypustit tuto super větu. 

Na rovinu, jestli jsem začala relaxovat, tak tohle mě zase rychle vrátilo do stavu "potřebuješ něco, grrr!?!". Při rozhovoru jsem nevypustila mnoho slov navíc, čehož si samozřejmě všimla a proto telefonát naštěstí netrval příliš dlouho. Co jsme ale řešily. Babička má narozky, tak kdy přijedeme. Oznámila jsem, že přijedu sama. Ticho. "Děje se u Vás něco?" "Ne, takhle jsme se dohodli." Ticho. "Babička by byla ráda, kdybyste přijeli oba." "To chápu, ale...."  Jaj, to jsem si sama šlápla do vosího hnízda.

Co tím vším chci říct. Proč je člověk nucen stále svá rozhodnutí vysvětlovat, komentovat a především obhajovat?!

Si snad už ani nepamatuji, kdy se mi např. doma (nemyslím jen rodiče, ale i známé apod.) stalo, že mé rozhodnutí bylo bez jakýchkoliv otázek přijato. Někdo může namítat, že na druhou stranu se dá takto cvičit argumentace. To jistě. Do pracovního života se rozhodně hodí být schopen svá rozhodnutí správně okomentovat a protlačit bez velkých námitek a dotazů z okolí. Ale musí to dělat pokaždé i doma, mezi svými? Plus si přiznejme, že někdy se ani pravda říci nedá, proč se tak člověk rozhodl, o to je pro mě horší si vymýšlet "dobré" důvody, proč to tak chci a ne jinak.

Z celého vyplývá, že budu muset zapracovat (hodně zapracovat) na asertivním chování. Neboť jedním z asertivního práva říká: mám právo neposkytovat žádné výmluvy, ani omluvy vysvětlující moje chování.

Máte někdo zkušenosti s nějakou zajímavou a především poučnou knihou či CD/DVD, která Vám pomohla v sobě najít do jisté míry sobce, ale především silnějšího a plnohodnotnějšího člověka? Pokud máte někdo dobrou zkušenost s něčím nebo někým, šup sem s tipy! Budu móóóc ráda :-)

A to je konec, jsem se rozhodla! :-) 

Čecháčkovství

Pokud člověk nevytáhne paty z republiky, maximálně zajede na Slovensko, tak asi moc rozdílů mezi naším národem a Slováky neuvidí nebo si neuvědomí.

Jako menší jsem byla párkrát v Německu a pamatuji si, že už v té době ( a to mě mohlo být něco kolem dvanácti) mě dost zaujal klid a pohoda tamních lidí. Němci teda nepatří mezi příliš vřelé vůči cizincům, to fakt ne. Dojem ale na mě udělal nákup v obchoďáku, kdy babka si povídala s pokladní, za nimi fronta a všichni byli v klídku.  Jenom já jsem byla nervózní a naštvaná, jak si můžou žvatlat, když lidi za nimi čekají ve frontě s košíkama v ruce. U nás by už rozhodně někdo řval, ať pohnou, nebo by z fronty odešel minimálně s pár pronesenými sprostými slovy.

U nás každý někam pospíchá a je mu jedno, jestli ve svém spěchu někoho srazí k zemi nebo ne.

Zatím největší překvapení mě čekalo v USA. Představte si následující situace a srovnání, jak bych to viděla u nás.

A) Situace v USA.

Sedíte v autě. Máte červenou a řidič ani spolujezdec moc netuší, kam jet (rovně, doleva, doprava...), ruzné se natahují ze sedadla a ukazují prsty. Najednou si všimnete, že jakýsi týpek v autě vedle vás, se sluchátky v uších, vám ukazuje cestu (bylo mu jasný kam jedem, jako 99% ostatních turistů - vrátit auto). No to je u nás něco nepředstavitelného. 

Stejná situace u nás.

Turisti sedí v autě a každý ukazuje prstem, kam asi jet. Čech ve vedlejším autě si buď nevšímá (všímá, ale dělá, ajko by tam nebyl) a nebo se usmíváúvysmívá a říká si, jestli trefí tu správnou cestu...

B) Situace v USA.

Koupíte si týdenní jízdenku na metro. Je to taková kartička. Tou projedete tzv. žehličkou u vstupu a projdete turniketem do prostor metra. Jednomu známému to nešlo. Špatná technika, ale i to se může stát. Začala se za ním tvořit fronta. Někoho pustil, pak to šel zas zkusit. Všichni jsme už na něj pokřikovali, jak to má a nemá dělat, nervozita stoupala. A pak jeden Amík vzal jeho kartičku, projel žehličkou a postrčil ho turniketem ( a samozřejmě vrátil kartičku). Žádný stres, žádné nadávky, žádné násilí.

Stejná situace u nás.

Potkáte turisty u turniketu, kteří nemůžou už nějakou chvíli projít. Co se stane. Strašně uspěchanej Čech ho v naprosté naštvanosti a nervozitě zkopne ke straně a nejlépe ho umačká někde v koutku, aby nezacláněl. Nebo mu někdo vezme kartu z ruky a už ji nevrátí.

C) Situace v USA.

Vejdete do obchodu. Obsluha Vás hned pozdraví a usmívá se. Zeptá se, jak se máte. Pokud máte problém nebo něco hledáte, jsou Vám k dispozici, popř. vás požádají a chvíli času a omluví se, že se vám nemůžou hned věnovat.

Stejná situace u nás.

Vejdete do obchodu. Nikdo vás nepozdraví, nikdo k vám téměř nezvedne oči od počítače nebo novin. Nikdo vám nevěnuje pozornost a pokračuje v rozhovoru s kolegyní/kolegou. Pokud požádáte o pomoc, je vám jasně dáno pohledem a tónem najevo, že otravujete.

Možná, že jsou Amíci pokrytci, ale minimálně první dobrý dojem na turistu udělat umí. My umíme akorát tak odradit...A to je opravdu velká škoda!

Co tedy na konec popřát?!

Buďme k sobě i okolí trochu milejší!

Jaké ženy muži chtějí?

Nejsem žádný psycholog, i když by se mi taková práce líbila :-)

Přesto si poslední dobou kladu otázku, co ti chlapi vlastně mají a nemají na nás ženách rádi.

Ženy by se daly rozhodit do následujících hodně obecných kategorií

Puťka

Neboli žena, která sedí a kouká. Sranda s ní moc není, jen konzumuje a směje se s davem. Některé mají i poměrně dlouhé vedení, takže pokládají "trapné" dodatečné otázky, aby vůbec pochopily celou komunikaci. Od podobných žen může člověk jen těžko očekávat nějaké překvapivé chování, protože nejsou nastaveny na vedení, vymýšlení a vydobytí si něčeho.

Impulzivka

Neboli žena, která ví co chce. Je s ní legrace, umí se bavit a přidávat se k vytváření legrací a dobré nálady. Nemá dlouhé vedení a proto nezkazí téměř žádnou legraci. Na druhou stranu je trochu emotivní a pokud se jí zrovna něco nelíbí, umí se o to "rvát". Někdy to může působit až hystericky. Ovšem prosadit se někdy ve společnosti mužů není opravdu jednoduché.

Sekernice

To už je žena, která každého jen sekýruje. Pokud není středem pozornost, není ve svém živlu. Nerada se přizpůsobuje, proto se často dostává do různých sporů. Každému vnucuje svoje rady a sama si nenechá v ničem poradit. Jen ona je nejlepší, nejhezčí, nejúžasnější...

Co by chlapi brali všema deseti? 

To by mě fakt zajímalo. Myslela jsem si, že spíš tu dvojku, ale jak zjišťuji, k jedničce mají méně výhrad než k ostatním. 

Osobně si myslím, že dělají chybu, protože s impulzivkama je rozhodně větší zábava.

A já vím, o čem píšu. Se mnou se partner nenudí :-)

Poznatky z golfu

Pravda, hraji jen pár měsíců, přesto už jsem poznala a některých případech i pochopila pár základních věcí.

Golf vypadá na první pohled (teda minimálně ten můj) jako nezajímavá, snobská hra pro důchodce, nebo alespoň postarší.

 - špatně, špatně, špatně

Golf to poměrně náročná hra na koordinaci celého těla. Dostat celé tělo do správné pozice, udržet jej v dané pozici při nápřahu i odpalu, nedívat se za míčkem dřív, než dojde k odpalu, nelámat vaši hlavní vedoucí ruku, nekrčit moc nebo málo nohy, mít váhu na správně stojné noze, nestát na špičkách ani na patách,vyhazovat míč s holí před sebe nikoliv za sebe, (pokud jste pravák) netlačit pravou ruku do úderu a tak dále a tak dále. 

Navíc golf není o síle, ale o švihu (ale zase nesmí předběhnut ruce otočení v bocích). Například pro mě to je problém (oprava - jeden u problémů), protože se snažím dát sílu, aby míček letěl co nejdál. Ono však obvykle dochází k naprosto opačnému efektu, kdy míček letí naprosto jinam a nebo vůbec nikam.

Samozřejmě se nejedná o levnou záležitost. Dají se koupit relativně levné hole, ale po nějaké době zjistíte, že to velký pomocník není. Dají se koupit i levné míčky, což doporučuji, neboť v začátcích jich hodně ztratíte a je docela rozdíl, jestli odpálíte do jezírka míček za padesát nebo šest korun :)

Hřiště u nás taktéž stojí různě, dají se najít levná, ale i pěkně drahá. Zjednodušeně řečeno, lze si zahrát golf za relativně dobré peníze, ale také pěkně draho...

Co se lidí týče. Myslím si, že v zahraničí se alespoň zdraví. U nás toto nikde nefunguje, ani ve výtahu. Narazíte ne blba, ale dají se potkat i lidi naprosto v pohodě. My chodíme obvykle dva, tudíž se stává, že k nám do hry minimálně jeden (max. dva) lidé ještě přidají. Zatím jsme měli vždy kliku na super spoluhráče a ne nějaké nafoukané snoby.

Co se zajímavosti týče, to je hodně individuální. Jistě se najdou lidé, kterým tato hra naprosto nesedne a bude pro ně ztrátou času. Já jsem ji začala hrát s partnerem proto, že se můžeme spolu projít přírodou a popovídat si. Sice ne vždy se nám povede jít jen ve dvou, i tak máme dostatek času na sebe. Navíc pro bytofkáře je to úžasná příležitost strávit hodiny a hodiny venku. Už mi tam chybí jen bazén na koupání a lehátko ;-) (jezírek s kačenkama je všude až až...).

Golf je hodně o hlavě. To jsem teda zjistila na vlastní kůži. Pokud jsem naštvaná, nemám na nic chuť a drží mě toto "nadšení" ještě tak na 3.jamce, je jasný, že mi to nepůjde. Většinou se mi však stává, že kolem té třetí jamky zapomínám na starosti, soustředím se jen na hru a hned mi je líp. Nemůžu říct, že pak hraju vždycky na jedničku (kéž by...), ale faktem je, že všední starosti jsou ty tam a to je super pocit. Za sebe teda můžu navíc říct, že se učím sebe ovládat. Byla jsem zvyklá, že mi spousta věcí šla poměrně dobře hned od začátku, plus jsem dost soutěživá. Golf mi teda od začátku moc nešel. Nebo jinak, šel, ale ne tak, jak bych si představovala. s to mě přivádělo k šílenství. Bohužel jsem si takto hru docela znechutila. Teď už to je lepší, ale člověk by měl mít radost z toho, že se mu odpal podařil a ne si říkat, že to mohl být ještě lepší odpal... A to je moje škola zde. Naučit se vidět sklenku poloplnou, nikoliv poloprázdnou :-)

Pokud vás alespoň něco z toho zaujalo, určitě doporučuji golf vyzkoušet a nenechat se odrazit prvním nezdary. Co vás nezabije....

Golfu zdar - nazdar!

Zahrádka na balkóně

Vyrůstala jsem v rodinném domku na předměstí. Všude kolem klídeček, na ulici jsme jako děti hrály fotbal, badminton, jezdili na kole apod. Řekla bych že ani rodiče o nás velký strach neměli, protože naší ulicí velký provoz nebyl.

Mamka i babička vždy pěstovaly zeleninu a kytky na záhoncích. Lhala bych, kdybych řekla, že jako malá jsem ráda plela záhony, zalévala a motala se kolem každé kytky. Nene, to bych si vážně lhala do kapsy-

Ale jak se správné říká, teprve když člověk o něco přijde, uvědomí si, že mu to chybí.

Stejně já jsem při studiu a bydlení na kolejích v pidi pokojíčku bez balkonu zjistila, že mi zahrada opravdu chybí. Snažila jsem se pěstovat alespoň nějaké kytky na okně, ale ne vždy se podařilo.

Dnes bydlím opět v bytě, konečně ovšem s balkonem, oprava: pidi balkonkem. Židli ani stolek si sem nedáte na šířku, ale já jsem si z něj udělala takovou malou zahrádku. Loni jsem pěstovala ve velkých květináčích rajčata a papriky. Úroda by byla, ale v době úrody jsme byli mimo republiku. Letos jsem se tedy rozhodla ke změně. Koupila jsem do květináče 2 odrůdy kanadských borůvek. Ale toto je důležité. Loni jsem koupila jednu. Ta ovšem neplodila, resp. nekvetla. Letos měla krásné květy, ale ty odkvétaly bez viditelné změny v plod. Poté jsem zjistila, že je potřeba mít jinou odrůdu kanadské borůvky, neboť nejsou samosprašné. Dnes tedy vlastním 2 borůvky, v jednom velkém květináči a úroda na sebe nenechala dlouho čekat. Jak můžete vidět na fotce, borůvky jsou krásně nalité s už se začínají barvit. :)

Dále jsem si koupila celoročně plodící jahody. Ovšem mám dojem, že někde došlo k chybě v obchodě, protože jedny jahody plodí malé jahody, přesto často. Ten druhý truhlík je rád, že dá jednu úrodu za sezónu. Velká sklizeň teda opravdu nehrozí, přesto jen tak do pusy na oslazení si života stačí :)

Jeden truhlík jsem zaplnila muškátem, ten se na balkón prostě hodí. O vánocích jsem si koupila zakrslé tůjky, tak už jsou také v truhlíku, k nim jsem přidala moji oblíbenou levanduli. S tou mám však jakési problémy. Už mám druhou, první uhynula. Nějak se jim na mém balkonu nedaří. Četla jsem si návod a podle všeho má levandule ráda slunko, na kterém je po většinu dne, a střední zálivku. U mě opravdu přelívání nehrozí, zalévám střídmě. Přesto mám dojem, že jí to nevyhovuje. Koupila jsem proto ještě jednu, kterou jsem dala do stínu oleandru (ano, mám ještě červený oleandr), ale tak, aby na ni mohlo pršet. Té se daří mnohem lépe. Takže si říkám, že s tím přímým slunkem a nízkou zálivkou to tak pravda nebude :-/ Sousedka pod námi má krásnou levanduli, v květináčku přímo na slunku. A to jsem chtěla na podzim udělat vonné pytlíčky. No ještě si asi dám minimálně jednu šanci. Kdyby měl někdo tipy na pěstování, sem s nimi :) 

Díky a zlom vaz při pěstování!

Bude ze mě golfistka?!?

Není to tak dávno, co jsem seděla s kolegyněmi u oběda a povídaly jsme si, jak jinak, o všem možným. Jedním z témat byl i golf, neboť 2 z nich se věnují tomuto"snobskému" sportu.

Snobskému?! Kolegyně nepatří právě mezi lidi s nosem nahoru, ani s nacpanými kapsami zmačkanými tisícovkami...A tak jsem poslouchala jejich debatu, jak se spolu chystají vyrazit na hřiště. A co mě během debaty nenapadlo?! Že bych šla s nimi. Nakonec se to zvrhlo v hromadnou akci, kdy nás šlo z firmy asi šest. Obě kolegyně hrají již páááár let, proto se rozhodly s námi sdílet nabyté zkušenosti a vědomosti.

Začalo se teorií. To byla nuda, se přiznám. Nebaví mě dlouze o něčem jen diskutovat. Navíc jsem byla zvědavá, co nás čeká a hlavně, jak nám to půjde.

Teď to zní, že jsem nikdy na golfu nebyla. Ale byla. Můj drahý přítel mě vzal na driving na 1. rande :-) Měl to chlapec moc hezky vymyšlené, protože se mě mohl stále dotýkat, aby mě nastavil do správné pozice. Škoda, že jsem zjistila až o něco později, že držel hůl v ruce tak maximálně dvakrát :) Ale to jsem odběhla.

Začali jsme puttováním. Vážení, zjistila jsem, že mám oko z Kašparovy krávy. Nikdy bych neřekla, že trefit míček do důlku na rovince bude tak náročné. Jenže ono to není jen o oku, ale taky o nohách/postoji/směru k míčku a hlavně rukách. Do máčku se neťuká, ale holí se prochází! Pravidlo 1/3 a 2/3...

Puttování bylo dost, já toho měla taky plný zuby. Přešli (měkké i, neboť s námi byli i kluci) jsme konečně k nejzajímavější části. Teda to jsem si ještě v té chvíli myslela. Odpalování do dálky, neboli driving. Chytla jsem hůl, sedmičku, postavila se nad míček, nápřah - rána a...jupííííííí, míček letěl vzduchem. ALE, ale, ale!!!! Všechno špatně. Měla jsem špatný postoj, špatné držení hole, špatně hlavu, ruce, nohy, kyčle, kolena, prst u nohy......Radost ta tam. A zase to začalo, nejprve teorie, neboli máchání prádla. To pardón, já zažila už  jen pračku ( a pak že nejsem snob) :-)

Nebudu to protahovat. Po teorii jsem mi do vzduchu vyletěl snad každý dvacátý míček. Po takových 200 míčích jsem málem odcházela se zablokovanými zády, bolavými dlaněmi a především se špatnou náladou.

Ne, golf fakt nebude sport pro mě!

.

.

.

Uplynuly necelé 3 měsíce a já stála s trenérem na prvním devíti-jamkovém odpališti. Zkoušku jsem zvládla, pravidla jakžtakž naučená a už jsem víc jak měsíc handicapovaná :-) Neříkám, že bych patřila mezi nadšené nadšence pobíhající po hřišti nejlépe 2x denně (pobíhám v průměru tak 4x týdně - ne vždy dobrovolně...), ale musím přiznat golfu hned pár výhod. Pro bytofkáře je golf super šance být v přírodě (moc hřišť jsem zatím neviděla, ale zeleně je kolem až-až), na čerstvém vzduchu, potká a pozná během hry různé lidi, během hry zapomenete na všední starosti a pokud hrajete s přítelem či přítelkyní, tak máte šanci strávit společně moc hezké chvíle (nesmíte se však u každé druhé nepovedené rány naštvávat jako já :-o ). Sice u nás patří golf stále mezi dražší aktivity, na druhou stranu pokud se mu budete chtít věnovat, cestu a možnosti si vždycky najdete ;-)

Šťastnou hru přeju!

Já a espédéčka

Pocházím z kraje, kde je samá rovinka, kopec široko-daleko žádný. Jízdní kolo bylo tedy poměrně pohodlným a rychlým dopravním prostředkem po městě, zvlášť když nemáte řidičák nebo chcete ušetřit za jízdenku. Takový byl tedy můj vztah k bicyklu.

Pak jsem poznala svou druhou polovičku, jeho kamarády a především jejich společnou lásku k cyklistice. Při studiích jsem párkrát vyrazila s kamarádkami na spinning, ale spíš to pro mě byl trest než potěšení. A najednou jsem seděla na horském kole, na nohách jsem měla boty s „kuframa“, místo normálních šlapek SPD a na trase samý kopec, kořeny, kameny, srázy…Ne, nebyl to sen, ale skutečnost.

Začátky byly krušný, co mám povídat. I když jsem měla SPD povolený, co to šlo, stejně se mi těžce nohy vycvakávaly. A když přišel pád, v 99% jsem nikdy nestihla nohy vycvaknout včas. Naštěstí jsem obvykle padala v minimální rychlosti, většinou jsem už stála na místě. Přesto strach zůstal a zůstává.

Přijala jsem tedy na svou ochranu „ženský“ styl jízdy. Pánové mě za to nemají rádi, protože se prý nikdy tímto stylem nenaučím jezdit s SPD. Ale já mám ráda hlavně sebe a riskovat se mi nechce. Proto mám vždy, když se necítím v bezpečí, jednu nohu vycvaklou. Je to možná srabáctví, ale závodník ze mě nikdy nebude.

Ač jsem kolo nikdy nemilovala, začínám mu pomalu přicházet na chuť. Faktem je, že se člověk díky němu dostane na spoustu zajímavých míst. Může si dát po cestě i pivko (když nejede po silnici), naložit kolo do vlaku, když už nemůže a v partě je to super zážitek J

Takže cyklistům ZDAR! 

Zrcadlo jako motivace

Všichni to asi známe, s novým rokem přišlo i předsevzetí v podobě „budu cvičit aspoň 3x denně“. Jenže pak přišla jedna výmluva, druhá výmluva a spousty dalších výmluv, proč zrovna dneska nepůjdu běhat, posilovat…

Je únor a se svou drahou/druhou polovičkou jsme si už museli říct – A ZAČÍNÁME! Mám štěstí, že na sportování a hecování nejsem sama. Jenže jsem zjistila, že slabá vůle je na obou stranách. Můj drahý je ranní ptáče, proto preferuje chození do posilovny ráno. Jenže já mám ráno kóma. Jsem spíš večerní živel, dostat mě v 6:30 z postele je opravdu nadlidský výkon. Od února se snažíme, oba, a docela nám ranní cvičení vychází J

Problém je, že nezačínáme takto prvně. Z vlastní zkušenosti můžu vyprávět. Sporty mám ráda, nejsem nešikovná, mám za sebou různé sportovní zážitky…Ale nikdy jsem u ničeho dlouho nevydržela. Jednou se mi podařilo se vybičovat k běhání 5x denně asi po 3-4 měsíce. Přiznám se, že od nucení každé ráno jsem se dostala k chuti po ránu (píšu ránu, ale myslím dopoledne) běhat. Bylo to při studiu, před státnicemi. Ten pocit, že se na běh těším, mi sice v hlavě zůstal, ale návyk se bohužel až do dnešní doby neuchoval. A tak jsem se opět dostala do stádia, kdy se mi strašně nechce, druhý den mě všechno bolí, a proto se mi chce ještě míň. 

A co mě „nutí“ několikrát týdně opustit vyhřátou postel o hodinu dřív nebo večerní gaučink se dvojkou dobrého vínka? Asi jen to zrcadlo v šatníku a problém se zapínáním většiny kalhot a sukní ze šatníku. 

Stačí to ale???

Cesta ke štěstí = nutit se nebýt lenivý

Nedávno jsem v časopise pro ženy objevila článek s názvem „Hledáme recept na štěstí“. Už nadpis mě moc zaujal. Ne snad proto, že bych se cítila nešťastná, ale každý nový nápad, jak své štěstí zvýšit, si ráda přečtu nebo vyslechnu J

Článek se točil kolem knihy s názvem „Projekt štěstí“. Autorkou je Gretchen Rubin. Na netu jsem našla pár blogů, kde o této knize lidé píší a vypadá to nadějně. Bohužel v knihkupectvích je v tuto chvíli nedostupná, jedině jako elektronická verze. Což by asi taky šlo. Čtečku sice mám, ale stejně si radši vezmu do ruky pravou knihu s její vůní, ale i mnohdy hmotností J

Nejen z článku v časopise, ale i blogů jsem alespoň chytila, co je základní myšlenkou knihy. Již název projekt napovídá – autorka si dává na každý měsíc nová „předsevzetí“. Vytváří si plány, co by měla udělat, aby se cítila šťastnější. Šlo například o pravidelné cvičení, úklid, chození dřív spát, vyřízení něčeho nepříjemného apod. Ruku na srdce, takových úkolů bych sama pro sebe měla nespočet. Ke cvičení se musím opravdu nutit, jen tak s láskou si zaběhat nebo zaposilovat opravdu nejdu. To samé je s úklidem. Vím, že musím (přece nejsem prase), ale nechce se mi tááák moc, že to někdy o pár dní posunu a pak jsem akorát víc naštvaná, jak jsem líná. A tohle platí tak nějak o všem. Ale když se mi povede splnit úkol, jsem konečně v cíli, přiznávám, že jsem ráda, cítím se dobře a můžu mnohdy říct, že jsem opravdu šťastnější.

Je tedy receptem na štěstí umění se donunit k činu? Zjednodušeně řečenu, nebýt líný? V mém případě to bude tvořit velkou část receptu. Důležité ale je, abych se nutila do něčeho, co chci já sama (ale pozor, toto není polemika nad výchovou). Jde do jisté míry o nucení, ale do věcí, které vlastně chceme, víme, že nám můžou pomoci, nebo alespoň ulehčit a hlavně tušíme, že z nich budeme mít radost. 

Proto jsem se nyní rozhodla k nucení se do "pravidelného" cvičení (kombinace běhání a posilování). Bohužel se mi nepovedlo si stanovit přesný týdenní plán. Samotné se mi nikdy nechce, zatím nemám tak silnou vůli, že bych si šla sama zaběhat, proto plánuji se "svou druhou polovičkou". Má to své klady i zápory. Ale v životě není nikdy nic černo-bílé a nějak se začít musí J

Doufám, že mi ten zápal vydrží dlouho. Úplně nejlepší by bylo, kdyby se mi zprvu z nucení stal postupně zvyk s příchutí nadšení. Od nucení se dostat k nutkání (resp. potřebě si jít zaběhat...). Zatím se mi to nikdy nepovedlo, ale zatím nechci říkat NIKDY!

Všem přeji hodně úspěchu při nucení se v podstatě ke štěstí a doufám, že nakonec budete všichni sami se sebou šťastní. Nic není zadarmo a bez práce nejsou koláče.... J